O ZAHRÁDCE, KDE SE NEBOJUJE S PLEVELEM?
Aha - a teď tu O perníkové chaloupce.

Zahrádkaření jako „mírumilovná činnost“, to zní krásně. Přitom, kam se podíváme, média píší o boji v zahradách snad více než právě o „mírumilovnosti“. Hovoří o zápasení s kdečím a za kdeco často s pomocí jedů, přitom za mnohými z těch informací stojí spíše snaha společností o výdělek.
Hlas intuice i naše pradávné knowhow se tak lehce ztrácí v hukotu umělých technologií.
Snadno lze pak chápat, proč  slyšíváme z úst jinak nadšených pěstitelů: „JINAK TO NEJDE“. Možná někde na samotě pro tu legraci, ale činit tyhle bioblázniviny ve větším měřítku? To mi raději povězte jinou pohádku.

   Je velikou radostí a světlem naděje, že přibývá lidí, pro které nenásilný přístup k pěstování (PERMAKULTURA) není pohádkou, nýbrž realitou. Zajímavostí může být, že k tomu přispívá třeba i ono extrémní sucho posledních let.
Náročné suché podmínky přivedly i mne, dlouholetého laického nadšence, k vlastním hokuspokusům na kousíčku vyprahlé země nedaleko Prahy, kam jsme se přestěhovali. Má předchozí zahrada byla totiž zelenou džunglí a najednou jsem stála na pěti stech metrech polopouště.
Proto nyní zkouším, co jsem se dříve naučila ve snazších podmínkách, objevuji, pečuji i nechávám ladem (ladím).  Inspiruji se zkušenostmi z pěstování v africké polopoušti, moudrostí dědečka zahradníka, hledám a čtu, nechávám se vést intuicí a hlavně rostlinami samotnými.
 
   Základem soužití s permakulturně-intuitivně-minimalistickou zahradou je princip přijetí, láska k živým bytostem (včetně „plevelu“!) a otevřené srdce. To byla vodítka, díky kterým jsem nejspíš nalezla projekt Svobodně Spolu, s nímž během času čím dál niterněji souzním.
A tak se přihodilo, že nyní okouším roli „editorky v oblasti permakultury“ v rámci tohoto projektu.
Těším se na sdílení postřehů, nápadů i osvědčených permakulturních fíglů!

Je to celé pohádka? Tak ať, hlavně když FUNGUJE. 
Nechť tedy ta „O zahrádce permakulturní, intuitivní a minimalistické“ běží do světa.

Melie